Jiří Hauschka – Sovy nejsou tím, čím se zdají být

O AKCI A AUTORECH

Jiří Hauschka – Sovy nejsou tím, čím se zdají být

S obrazy Jiřího Hauschky (narozen 1965 v Šumperku) se dostáváme do prostředí, kde dochází ke konfrontaci, či spíše symbióze člověka s krajinou. Přírodní prostředí nás ovlivňuje víc, než si sami připouštíme. Někteří malíři to tak vnímají už dlouho, zvláště tam, kde je té přírody nějak více, tedy v severních končinách s lesy a jezery, či naopak v jižních s džunglemi a vodopády. Děje spjaté s člověkem jsou tam možná syrovější, opravdovější, víc na kůži. Název výstavy odkazuje na legendární Lynchův seriál, který se v takovém prostředí odehrával. Po něm už bylo všecko jinak. I tak se můžeme dívat na Hauschkovy obrazy. A vydat se spolu s ním do malířské divočiny.

V posledních letech, či spíše posledních dvou desetiletích, jsme svědky, jak se malířství ohlíží po svých dějinách, jak ohledává své možnosti, jak dohledává to, co je stále v minulých vrstvách přitažlivé a živé, a jak s překvapením zjišťuje, že stále může občerstvovat svými barvami, průhledy, kompozicemi, představami současného diváka a být přitažlivé pro současného umělce. A zjišťuje, že figurální motivy, zasazené do té či oné prostorové či krajinné konfigurace, mají vizuální a významovou potenci, která rozrušuje a přitahuje člověka dnešních dní stejně jako v desetiletích či staletích před námi. Fragmenty vizuality z minula se poskládají s fragmenty představ dneška.

Jiří Hauschka se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století – v tomto období se Jiří Hauschka vztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 – či se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností, a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny. Můžeme mít koneckonců oprávněný dojem, že nic není takové, jak na první, na druhý pohled, vypadá. Stejně jako v lynchovském twinpeakovském světě, kde se nečekaně objeví mrtvola v poklidu města uprostřed přírody a kde šumí lesy a vodopád padá a padá. Barvy nás zachraňují před realitou.

Kurátor:

Martin Dostál

ABOUT THE EXHIBITION AND THE ARTISTS

Jiří Hauschka – The owls are not what they seem

Paintings by Jiří Hauschka (born 1965 in Šumperk) take us to an environment of confrontation, or rather symbiosis, of man and nature. Nature influences us more than we admit. Some painters have sensed it for a long time – especially in places where there’s a bit more of it, like in the northern regions with plenty of forests and lakes, or in the south with jungles and waterfalls. In those surroundings, events involving man may be more raw, more to the bone. The name of the exhibition is a reference to David Lynch’s legendary TV series that was set in such an environment. After that, nothing was as it had been. This is one of the ways to look at Hauschka’s paintings. And accompany him to the painters’ wilderness.

In recent years, or rather in the last two decades, we witness the art of painting looking back at its history, examining its options, seeking what is still attractive and alive in past layers, and finally realizing, to its surprise, that it can still invigorate today’s audience through its colours, views, compositions and ideas, and be attractive for contemporary artists. And it realizes that figures set in a certain spatial or scenic configuration possess a visual and semantic potency that upsets and attracts a contemporary person just as it did in the decades and centuries before us. Fragments of past visuals are pieced together with the fragments of tomorrow’s imagination.

Jiří Hauschka turns to this type of painting method that utilizes colours and symbolic connotations, prevalent at the turn of the 20th century – he positions himself in that period next to the Canadian painter Tom Thomson (1877–1917) – and used by contemporary painters such as Daniel Richter or Peter Doig. Reality is transformed by the painter’s narration into layered storytelling, where the artist’s memory is interspersed with new experiences, views, desires and emotional turbulences. In the case of Jiří Hauschka, we find ourselves in the wilderness of painter nostalgia, where we look for the conceptual person, and in urban civilization, which has barely any options left and where we can therefore feel and see the colours of wilderness. Ultimately, we can be justified in our impression that nothing is as it seems at the first and second glance – just like in the world of Lynch’s Twin Peaks, where a corpse unexpectedly appears in a quiet town set in the middle of nature, where the trees keep rustling and the waterfalls keep flowing. Colours save us from reality.

Martin Dostál, Curator