Vidím to, co vidím

O AKCI

Je tomu už přibližně sto padesát let, co se malíři, umělečtí historikové, kurátoři, sběratelé a publikum zabývají otázkou modernismu a s tím spojeným vztahem k zobrazování skutečnosti. Realismus, ať už si pod tím pojmem umělci i my ostatní představujeme cokoliv, se dostal v této době na jisté scestí, neřku-li na šikmou plochu. Stal se problematickým minimálně ze dvou důvodů – jedním z nich byla stále se zvětšující škvíra mezi reduktivními, abstrahujícími a konceptuálními tendencemi v umění, považovanými s velkou mírou oprávnění za ty vývojově správné, a v posledních zhruba čtyřech desetiletích dokonce zpochybňující i samotnou existenci média malovaného obrazu; tím druhým důvodem bylo zneužití realistického projevu v průběhu dvacátého století dvěma evropskými totalitními režimy – německým nacismem a ruským imperiálním socialismem. Obrat v tomto, poněkud zjednodušeném pohledu, znamenal přelom 50. a 60. let a nástup pop-artu v USA, který poprvé výrazně a rezolutně konstitoval změnu v tvorbě a chápání moderního umění. Odtud je již kousek k přelomu 60. a 70. let, který přinesl v USA vlnu hyperrealistické malby, a nejenom jí, změna se výrazně udála například i ve fotografii.

V letech 2010 a 2011 proběhla série tří velkých hyperrealistických výstav, nazvaných Hyper Real, v Ludwigově Muzeu moderního umění ve Vídni, v Ludwig Foru v Cáchách a v Ludwigově muzeu v Budapešti. Mimochodem, Peter Ludwig byl, vedle mnohého jiného, jedním z velkých sběratelů amerického hyperrealismu. Tato série výstav, z nichž na té budapešťké byl z českého prostředí účasten již zmiňovaný Theodor Pištěk, přinesla nejn komplexní pohled na tyto tendence v USA a v západní i východní Evropě v průběhu 70. a 80. let, ale rozšířila spektrum realismu za úzce vymezené pojmy foto či hyper, a znamenala snad již definitivní návrat skutečně zobrazivých uměleckých strategií na současné umělecké kolbiště.

Z ducha zmiňovaných ludwigovských výstav vychází i expozice „Vidím to, co vidím“, která přináší jistý pohled na výsostně realistické tendence, ať už její protagonisté volí hladkou lazurní veristickou malbu, či přistupují k realistickému výrazu z jiných pozic. Mísí také umělce rozličných generací, uměleckého zázemí a pochopitelně i školení, kterým v mládí prošli. Výstava se snaží vyjít vstříc jak tématům, která přinášel původní étos hyperrealismu, tak přirozeně rozšiřuje jejich aktuální spektrum, přičemž je snad patrný jistý důraz na střízlivost, na civilistní přístup k prostředí, kde žijeme a které důvěrně známe. Fantazie umělců ovšem vždy překonává předpoklady. Doyen expozice Jiří Votruba (nar. 1946 v Praze), velký vyznavač amerického poválečného umění, mimo jiné pop-artu a pop-artového souputníka malíře Alexe Katze, je zastoupen sérií obrazů bazénů, které mají v sobě kontradikci sociální úspěšnosti jejich uživatelů, vizuální lákavosti a současně málokdy porušeného klidu, ve kterém spočívají.

Možnost soukromých prohlídek kdykoliv po předchozí domluvě na art@cernalabut.cz.

Private views upon request, via e-mail art@cernalabut.cz.

O AUTORECH

Jinou polohu jeho práce dokazují realistické celofigurové Cuty zajímavých či umělci blízkých osobností. K Alexi Katzovi má poměrně blízko i Petr Malina (1976), který se na výstavě představuje starší sérií civilních pohledů na pražské velkoměsto. Z civilního pohledu na svět okolo nás těží i Ivana Lomová (1959), při prohlížení jejích všednodenních motivů si zvlášť silně uvědomíme až fyzické chvění, které prochází divákem při souznění s jeho běžnou zkušeností. Pavel Holý (1968) je uhranut jak světem iluzivních hříček, ke kterým hladká malba od doby barokních trompe l’oeil čas od času ponouká, tak se nechce zbavit chlapeckých autíček, jejichž velikost je nekonečná i relativní zároveň. Adam Jílek (1989), Jan Gemrot (1983) a Markéta Urbanová (1978) patří k mladším a nejmladším vlnám a vlnkám současného umění. Jejich záliba v hladké malbě sahá od faktického osahávání skutečnosti v portrétech, krajinách, zvířatech či věcech až po fantazijní projekce, kterými přesahují horizont naší běžné existence, tedy toho, k čemu má umění, ať už si sbírá podněty odkudkoliv a zpracovává je jakkoliv, konec konců vést.